Asi se budete ptát, proč se vlastně zabývám něčím tak zastaralým. Důvodů je několik. Za prvé - před časem jsem dostal kufr. Pro jednoho plný starých krámů a šrotu, pro jiného (mě) kouzelný kufřík plný pokladů. Takže místo na sběrném dvoře skončil u mě, a jeho obsah dále čekal na svou chvíli. Nacházelo se v něm několik šasi, tři s nedostavěnými pokusy o dvoulampovku, jeden skoro dostavěný superhet, hromádka elektronek a nějaké součástky. Některé věci celkem vzácné, jako třeba originální stupnice, nebo cívkové soupravy Palafer, vše původně určeno pro kutilskou stavbu jednoduchého rádia, původem z konce čtyřicátých let.
Dalším impulsem bylo modré A-Radio 5/08, s mimo jiné i plánkem pro dvoulampovku. Jednoho dne jsem se zastavil u kolegy radioamatéra, ten vytáhl dvoulampvku postavenou podle tohoto A-R se slovy - kdo nikdy nepostavil dvoulampovku, není radioamatér. A tak jsem vyměnil jedno šásko se stupnicí za napájecí trafo, a vypuklo dvoulampovkové šílenství. Takovéhle poklady je přece potřeba nějak využít. Posledním důvodem byla docela obyčejná zvědavost, jak vlastně takový přístroj chodí.
Proto jsem už dřív začal stavět dvoulampovku, podle staré Amatérské radiotechniky, pro změnu v tříbodovém zapojení. Ta už i hrála, ale na těchto fotkách je momentálně s rozmontovanou cívkovou soupravou.
Na prvním obrázku je schéma napájecího zdroje. Napájen je z anodového vinutí síťového trafa. Protože jde o trafo původně určené pro jiný účel, anodové napětí je poměrně nízké. Usměrňovací můstek je zablokován kondenzátory, jinak by se mohl v reprodukci objevit brum. Odpor 220R zmírňuje proudový náraz při zapnutí. Je nutný např. i při náhradě usměrňovačky diodami ve starém rádiu, protože elektronka nažhavuje postupně, zatímco polovodičové diody fungují "natvrdo". Anodové napětí +140V je pro koncovou elektronku, stabilizovaných +90V pro audion, a +30V pro varikap jemného ladění. Odpor 4k7 srážející napětí pro stabilizaci musí být dimenzován minimálně na 2W. Žhavící napětí 6,3 V stř. je odebíráno přímo z dalšího vinutí trafa.
Na dalším obrázku je původní schéma zapojení.
Jenže tohle zapojení mělo v praxi spoustu nedostatků. A tak došlo na úpravy, předělávky,
experimenty.
Největším problémem byla malá hlasitost. Původně jsem koncový stupeň osadil po vzoru R4
běžnou 6F31. Zkusil jsem tedy 6L31, ale v podstatě se nic nezměnilo - příčinou bylo malé anodové
napětí. Posledním pokusem byla přestavba na ECL84, kde pentodový systém funguje jako koncový
stupeň a triodový jako předzesilovač. Teď už byla hlasitost vyhovující, ale zase nastaly
problémy s nestabilitou. Pomohlo dokonalé zablokování mřížek a anod poměrně velkými kondenzátory,
tím jsem zároveň získal dokonale komunikační přednes, HI.
S tím souviselo i řízení zpětné vazby audionu změnou předpětí druhé mřížky. Při regulaci se
mění celkové zesílení elektronky, a tím samozřejmě i zesílení NF složky. Zkusil jsem tedy
regulaci zpětné vazby potenciometrem v katodě, což se maximálně osvědčilo.
Dále se mi nelíbilo hrubé ladění - knoflík přímo na hřídeli ladícího kondenzátoru. Jednou
možností bylo udělat klasický lankový převod, ale nakonec jsem zvolil jemné doladění varikapem.
Po připojení delší antény bylo jasné, že další věcí bez které se dvoulampovka neobejde je
proměnná anténní vazba, tady vyřešená velmi jednoduše a přitom účinně potenciometrem v anténním
přívodu.
Dalším nedostatkem je síťový brum pronikající do reprodukce. Částečně pomohlo "komunikační"
nastavení kapacit vazebních a blokovacích kondenzátorů, a hlavně odbručovač - potenciometr a dva
kondenzátory v přívodech žhavení audionové elektronky. Stále ale brum v signálu je, hlavně při
nasazení zpětné vazby.
Zapojení které z toho všeho nakonec vzniklo, je na dalším obrázku. Trochu se to
zkomplikovalo.
Co není ve schématu nakresleno je přepínání vlnových rozsahů. Jsou čtyři, dva rozsahy krátkých
vln 3,5 - 10 a 1,5 - 4 MHz. Dále klasické střední vlny, a rozsah NDB - 0,25 až 0,65 MHz. V něm
jsou slyšet oba naše silné vysílače - Topolná a Liblice a v mezipásmu okolní silnější NDB majáky,
jako např. UR z Hradce nebo TBV z Třebové.
Cívky jsou vinuté na kostřičkách o průměru 8mm s jádrem, původem ze starých ruských
televizorů. Počty závitů jsou přibližné, KV1 má asi 20 závitů s katodovou odbočou na 5. závitu.
KV2 má asi 50 závitů s odbočkou na 10. závitu. Obě cívky jsou vinuté lakovaným drátem o průměru
0,2 mm, anténní vinutí má klasicky 1/3 ladícího. Středovlnná cívka má asi 150 záv. s odbočkou
na 25. závitu, je vinutá VF lankem a na kvalitě příjmu je to znát. Anténní vinutí má 400 záv.
CuL O.1mm. Cívka NDB rozsahu má asi 33O záv, je vinutá drátem CuL 0,15 mm a na kvalitě příjmu
je to opět znát, tentokrát negativně. Jenže VF lanko by se už nevešlo. Odbočka je asi kolem
40. závitu, anténní vinutí má něco přes 100 záv. CuL 0,1mm. Středovlnná a dlouhovlnná cívka má
pomocná kartonová čela, mezi kterými je vinutí.
Nejlépe dvoulampovka funguje na středních vlnách. Na dobrou anténu jsou slyšet všechny
středně silné stanice, s dostačující selektivitou. Na pásmu NDB je tupější, to asi souvisí se
zmíněnou ladící cívkou ze slabého lakovaného drátu. Na krátkých vlnách je to už trochu boj se
selektivitou. Pro poslech na amatérských pásmech by to chtělo NF filtry. Hlavní problém je ale
s brumem po utažení vazby. Ten se mi nepodařilo úplně odstranit, i když jsem filtroval a blokoval
kde co. Změna zpětné i anténní vazby má vliv na ladění, ale posun kmitočtu je v rozsahu jemného
doladění. Regulace vazby v katodě se mi zdá jako ostřejší a méně citlivá, regulace předpětím
ve druhé mřížce je jemnější ale zase má vliv na celkové zesílení. Nejvýhodnější je tedy kombinace
obou.
Základem její konstrukce je šrot z horních obrázků. Zde už je šasi po mechanické rekonstrukci, a s už funkčním napájecím zdrojem.
Na následujícím obrázku je schéma zapojení takové "klasické" dvoulampovky. Jde o mírně upravené zapojení dvoulampovky Corona Signal 2P, vyráběné kolem roku 1947. Schéma jsem použil proto, že je s elektronkami ECH21 a EBL21, které jsem měl k dispozici.
Použil jsem původní dobové cívkové soupravy Palafer Mignon pro dlouhé a střední vlny, a
Palafer Colibri pro krátké vlny. Číslování jejich vývodů je ve schématu. Při přepínání vlnových
rozsahů se nevyužité cívky vyzkratují, aby jejich vlastní rezonance neovlivnily příjem na nižším
rozsahu. Kondenzátor 10 nF mezi anodou první elektronky a zpětnovazebním vinutím není nezbytný, a
vše bude fungovat i bez něj, ale potom je celé zpětnovazební vinutí pod anodovým napětím a takhle
je to jistě bezpečnější. Kondenzátor mezi zemí a anodou ECH21 není nutný pro střední a dlouhé
vlny, kde dvoulampovka hraje i bez něj. Na krátkých vlnách byla vazba zbytečně velká, a
nevysazovala. Cívková souprava měla zřejmě rezervu pro starší elektronky s nižším ziskem. Protože
jsem nechtěl zasahovat do původních cívek, postupně jsem zvětšoval kapacitu z původních 25 pF
až na 180 pF, kdy už řízení zpětné vazby fungovalo standardním způsobem. Nasazování vazby na
středních a dlouhých vlnách nebylo nijak ovlivněno. Kondenzátory jsou vůbec nejproblémovějšími
součástkami ze starých zásob, svitkové měly většinou svod který se projevil až po zapojení na
vysoké anodové napětí, a elektrolytické byly zase vyschlé a bez kapacity. Nakonec jsem
musel upustit od jejich použití, a z velké části je nahradit moderními typy. Je nutné aby byly
na 5OO V a více. Pouze elektrolytický kondenzátor v katodě koncové elektronky může být na
20-30 V. Velmi kritický je kondenzátor mezi anodou první, a mřížkou druhé elektronky.
Pokud má sebemenší svod, dostane se na mřížku kladné napětí, elektronkou protéká velký proud,
zkresluje, a brzy se zničí. Je to velmi častá závada lampových rádií. Odpory jsou originální,
a až na nedokonalý dotek čepičky u jednoho kusu s nimi nebyl problém. Jen je nutné použít typy
na minimálně 1W zátěže, moderní miniaturní odpory použít nelze. Nevyužité systémy elektronek
jsou spojeny s katodou.
Výstupní trafo si zaslouží vlastní odstavec. Dnes ho lze sehnat jen z vraku nějakého vyřazeného starého
(ale ne historicky cenného) lampového rádia nebo televize. Znouze jde nahradit malým síťovým
trafem z 220 na 6-8V. Občas se dokonce výstupní tráfko pro elektronky z neznalosti prodává jako napájecí síťové s udávaným výstupním napětím kolem 7V. Mezi nimi je ale jeden zásadní rozdíl. Zatímco napájecí transformátor má E a I plechy skládané střídavě tak, aby se mezery mezi plechy vzájemně překrývaly, výstupní trafo má všechny E plechy z jedné strany, všechny I plechy z druhé strany a mezi nimi vzduchovou mezeru, vymezenou většinou proužkem papíru. Slouží pro omezení magnetizace jádra stejnosměrným proudem napájejícím anodu výstupní elektronky. Podobně lze využít i transformátorek ze skříní 100V rozhlasu po drátě, kde 100V vinutí zapojíme jako anodové a reproduktor na odbočku 1,5W. I tento transformátor má ale plechy skládané střídavě, proto je jeho využití také nouzové. Nějak to hrát bude, nic neshoří, pro vyzkoušení stačí, ale nelze počítat s nějakým HiFi zvukem.
A tady už je hotovo.
Jak funguje? Citlivost je o trochu menší než u předchozího tříbodového zapojení, stejně jako selektivita. Silné stanice, jako Liblice nebo Topolná jsou slyšet s dlouhou anténou po dost velké části stupnice, proto měly tehdejší dvoulampovky odlaďovač místních stanic. Zpětná vazba řízená kondenzátorem nasazuje příjemně a citlivě, ale má velký vliv na posun kmitočtu, hlavně na krátkých vlnách. Poslouchat amatérské stanice s tímhle je skoro nemožné. Hlavní doménou dvoulampovek býval ale příjem silnějších místních stanic, a ten klasická dvoulampovka zvládne se ctí.
Nejdřív něco málo o elektronkách, které jsou už dnes pro většinu kutilů věcí neznámou. Běžně se setkáme s diodou, triodou, pentodou a heptodou. Dioda má dvě elektrody - katodu a anodu. Pokud je anoda kladnější než katoda, elektronkou teče proud. Když mezi ně přidáme mřížku, můžeme jí řídit velikost protékajícího proudu, a dostaneme triodu. Pentoda má tři mřížky, heptoda dokonce pět mřížek. Na obrázku je zjednodušené zapojení triody vlevo a pentody vpravo jako zesilovače.
Na mřížku triody, nebo první mřížku pentody se přivádí vstupní signál. Stejnosměrně je přitom na potenciálu země. Z anody se odebírá zesílený signál, a je spojena s + pólem napájení. Katoda je spojena přímo se zemí. Elektronkou přitom stále protéká proud, a až když je na mřížce napětí záporné proti katodě, proud zaniká. Proto se pro zmenšení klidového proudu někdy katoda zapojí přes odpor, na kterém vznikne úbytek napětí, katoda je tak kladnější proti mřížce a proud klesne. Tento odpor se blokuje kondenzátorem, aby nekleslo zesílení. Druhá mřížka pentody se spojuje s kladným potenciálem, třetí s katodou. Tím je ovlivněn tok elektronů systémem a sníženy kapacity mezi elektrodami, a proto má pentoda větší zesílení. Heptoda má pět mřížek, a můžeme si ji představit jako triodu a pentodu nad sebou. Používala se ve vstupních obvodech superhetů, kde "triodová" část fungovala jako oscilátor a "pentodová" jako zesilovač, a celek zároveň jako směšovač.
Další věcí, bez které se elektronka neobejde je žhavení. Existují dva základní druhy
žhavení - s jednotným napětím, kde se žhavící vlákna spojují paralelně, a s jednotným proudem,
kde se spojují do série. Paralelní žhavení se používalo u radiopřijímačů se síťovým
transformátorem, sériové u tzv. univerzálních přijímačů, bez transformátoru, spojených přímo
s elektrickou sítí. U našich výrobců šlo o rozhlasové a TV přijímače s písmenem U v typovém
znaku. Zde byly elektronky řady P nebu U, jejich vlákna se spojila do série, takže celkové
žhavicí napětí se přibížilo síťovému a doplnily předřadným srážecím odporem. Všechny obvody
i kostry těchto přístrojů jsou přímo spojeny s elektrickou sítí, a kvůli bezpečnosti musí být
v izolačním krytu, s izolačními ovládacími prvky, a např. anténa a uzemnění odděleny kvalitními
kondenzátory. Takovouto konstrukci pro domácí kutění důrazně nedoporočuji!
Dále se rozlišuje ještě žhavení nepřímé, kde je žhavící vlákno odděleno od
katody, a pro žhavení lze použít střídavý proud. To se používá u převážné většiny elektronek
určených pro přístroje napájené ze sítě, s výjimkou některých usměrňovaček, nebo hodně starých
lamp z dvacátých a třicátých let. A žhavení přímé, kde je samo žhavící vlákno
katodou, používané většinou u bateriových elektronek.
Jaký druh, napětí nebo proud použít, určuje první písmeno nebo číslice v typovém označení.
D nebo 1 - žhavící napětí 1.4 V, přímé žhavení.
A - žhavící napětí 4V
E nebo 6 - žhavící napětí 6.3 V
P - žhavící proud 0,3 A
U - žhavící proud 0,1 A
Druhé písmeno určuje systém elektronky.
A - dioda
B - dvojitá dioda
C - trioda
D - výkonová trioda
E - tetroda
F - pentoda
L - výkonová pentoda nebo tetroda
H - pentoda nebo hexoda
K - oktoda
M - indikátor vyladění
Y - jednocestná usměrňovací elektronka
Z - dvoucestná usměrňovací elektronka
Většinou nebude po ruce dobová originální cívková souprava, a nezbude než si ji nějak
vyrobit na koleně. Pro inspiraci je zde několik návodů. Všechny jsou přizpůsobeny pro ladící
kondenzátor 500 pF. Pojmem "studený" konec cívky se rozumí konec ladícího vinutí spojený se
zemí. Jako "živý" nebo "horký" se označuje konec spojený se statorem ladícího kondenzátoru.
První je pro cívkové kostřičky o průměru 7 mm. Ty je možné sehnat z vyřazených
tranzistorových přijímačů, případně televizí. Ladící vinutí má pro krátké vlny 11-12 závitů, pro
střední vlny 125 závitů, a pro dlouhé vlny 380 závitů. Anténní vinutí se vine pod studený konec
ladícího, a má 6 závitů pro krátké, 30 pro střední a 160 pro dlouhé vlny. Zpětnovazební se vine
nad horký konec ladícího vinutí a má 8 závitů pro krátké, 27 závitů pro střední a 75 pro dlouhé
vlny.
Na dalším obrázku je nákres cívek s kostrou o průměru 30 mm. Téměř stejný průměr mají
např. tuby od šumivých vitamínů.
Ladící vinutí "K" pro krátké vlny má 7-8 závitů lakovaného drátu o průměru 0,6 mm.
Ladící vinutí "S" pro střední vlny má 90 závitů lakovaného drátu o průměru 0,3 mm, nebo lépe
VF kablíku.
Ladící vinutí "D" pro dlouhé vlny je vinuto divoce, mezi čela tvořená izolačními trubičkami
prostrčenými kostrou dle nákresu, tak aby cívka byla úzká a vinutá na výšku. Má 180 závitů drátu
o průměru 0,15 mm.
Krátkovlnné zpětnovazební vinutí "ZK" se vine do mezery mezi závity ladícího vinutí a má
6 závitů.
Středovlnné zpětnovazební vinutí je společné i pro dlouhé vlny, vine se mezi středovlnné a
dlouhovlnné ladící vinutí, a má 70 až 90 závitů.
Anténní vazební vinutí zde není řešeno.
Další návod pro cívkovou soupravu používá papírovou trubku o průměru 17 mm. Ladící vinutí
je vinuto mezi dvě čela na šířku 5mm, a má 80 závitů drátu 0,15 mm. Zpětnovazení vinutí je
vinuto stejně, má také 80 závitů, a jeho vzdálenost od ladícího je 12mm. Je vhodné zpětnovazební
vinutí vyrobit samostatně posuvné. Dlouhovlnný přídavek ladící cívky je vinut mezi čela na
šířku 10mm, má 300 závitů.
Anténní vazba
Nejpoužívanější druh anténní vazby, samostatným anténním vinutím,
je na obrázku vlevo pod písmenem a). Důležitou podmínkou je,
aby vlastní rezonance anténního vinutí byla dostatečně daleko od ladícího rozsahu, a přitom
mimo kmitočty obsazené silnými stanicemi. Prakticky anténní vinutí mívalo zhruba 1/3 závitů
vinutí ladícího. Pokud má např. středovlnná anténní cívka
závitů příliš málo, bude rezonovat kolem hustě obsazených krátkovlnných
rozhlasových pásem a ty budou "prolézat". Potom je potřeba anténní vinutí převinout na větší
počet závitů. Další nectností je velká závislost velikosti anténní vazby na kmitočtu. V praxi
to znamená, že např. na středních vlnách budou signály na dolním konci pásma slabé, a naopak
na horním konci, okolo 1,5 MHz, velmi silné. Tento způsob byl přesto zdaleka nejpoužívanější
u továrních i amatérských konstrukcí.
Někdy se především pro středovlnný rozsah používala varianta, kdy anténní vinutí má zhruba
trojnásobek počtu závitů vinutí ladícího. Jeho vlastní rezonance se tak posune pod dolní konec
středních vln. Výhodou by měl být rovnoměrnější průběh vazby v závislosti na kmitočtu.
Druhou možností je kapacitní vazba antény malým kondenzátorem řádu jednotek až desítek pF přímo na ladící obvod podle obrázku b). Má velkou výhodu v jednoduchém provedení proměnné vazby, prostřednictvím otočného kondenzátoru např. z VKV přijímače. A ještě ušetříme vinutí anténní cívky. Má však stejnou nectnost jako předchozí - velkou závislost vazby na kmitočtu, a k tomu ještě další problém. Anténní kondenzátor má velký vliv na ladění, tím větší, čím menší je ladicí kapacita. V praxi se tento způsob používal jen u nejprimitivnějších zapojení, pro první pokusy ale vyhoví. Jen trochu zkomplikuje obsluhu. Je vhodný pro krátké provizorní antény.
Poslední možností je varianta vpravo, na obrázku c). Mezi zem a studený konec ladící cívky dáme kondenzátor o kapacitě 10 - 50 nF, a anténu zapojíme na něj. V praxi jsem tuto variantu nezkoušel, ale v Radioamatérech z konce 40. let byla tato vazba velmi chválena pro vyrovnanou závislost vazby na kmitočtu, a možnost připojit i anténu s malou impedancí, např. dnes i koaxiální kabel.
Na dalším obrázku je způsob kapacitní vazby laděného obvodu s anténou. Přepínačem se mění její velikost, přitom vliv na ladění je omezen. Vazba v této podobě by měla být vhodná především pro krátké vlny.
Vzpomínám si na konstrukce a vzhled krátkovlnného přijímače před osmi lety, kdy jsem se seznamoval s krátkými vlnami a jejich zvláštnostmi z tehdejších časopisů. Vidím ještě před sebou obrázek přijímače - zapojení Reinartz- tehdy výhradně užívaného. Montáž kondensátorů daleko od panelu s prodlužovacími osami, krátkovlnné cívky o velkém průměru bez formerů, ze silné měděné trubky, jak je používáme u vysilačů, fixní kondensátory blokovací se vzdušným dielektrikem, detekční lampa na zvláštním stupínku, to vše nejlépe charakterisuje tehdejší přijímače. Heslo "Low loss" bylo tehdy úplně na místě. Vyžádaly si to prostě tehdejší méně dokonalé lampy a počítalo se proto s každou ztrátou ve vysokofrekvenčních okruzích. Se zdokonalením přijímacích lamp změnila se i konstrukce přijímačů, ježto nám lampy dovolují i určité kompromisy.
Ač technika výroby přinesla v lampách napájených ze sítě mnohonásobně větší účinnost a zesílení, přece bylo tohoto pokroku využito zprvu jen v přijímačích rozhlasových. Ještě dlouho pracovali krátkovlnní amatéři s přijímači bateriovými, ježto se tvrdilo, že není dobře možno odstraniti poruchy ze sítě, na které jest krátkovlnný přijímač citlivější než rozhlasový. V důsledku hučení sítě také nebylo možno přijímati slabé dx- signály na sluchátka. Tyto potíže byly odstraněny jednak lepšími lampami, lepší technikou a sestrojením eliminátoru se speciálním filtrem. Nyní se množí užívání krátkovlnných přijímačů napájených přímo ze sítě, neboť počáteční nedůvěra byla již překonána.
V dalších řádcích popíši zapojení třílampového přijímače SW3AC s elektronovou vazbou a evropskými lampami, který se velmi dobře osvědčil jak na amatérské telegrafii tak i fonii, což zvláště podtrhuji, ježto příjem telefonie u přijímačů s pouhým audionem nebyl snadný. K výhodám tohoto přijímače patří:
a) jemné nasazení reakce, aniž by tato rozlaďovala již naladěné okruhy vysokofrekvenční
b) rozložení amatérských pásem po celé stupnici
c) poslech všech vysilačů od 10 - 100 m, a přes 100 m všech bližších stanic rozhlasových
d) regulace hlasitosti
e) regulace selektivity
f) naprosto čistý příjem, bez síťového vrčení, v síle postačující pro dynamický amplion
Schema jest až na maličkosti v nízkofrekvenční části shodné se schematem v Americe vyráběného přijímače "National SW3". Proto byl také u nás konstruován původně na lampy americké. Při později provedených zkouškách s lampami Philips bylo pozorováno zlepšení dosahu a vzrůst kvality a síly reprodukce. Jak vysvítá ze schématu, byly použity výhradně nejmodernější pentody, a to na vysokofrekvenčním stupni lampa Philips AF3, na detekci AF7 a na koncovém stupni devítiwattová nepřímo žhavená AL2 nebo přímo žhavená AL1 téhož výkonu (pozor na odlišné zapojení obou lamp), jež dávají reproduktoru dostatečnou energii již při nepatrném buzení mřížky. Vysokofrekvenční okruhy liší se jen nepatrně od jiných. Detekční stupeň má odlišné zavádění reakce. Zatímco u běžných typů jako Reinartz, Schnell, Weagant, atd byla zpětná vazba provedena cívkou, vázanou s cívkou mřížkovou a regulovala se otočným kondensátorem, který značně rozlaďoval již naladěný okruh detekční, reguluje se u EC - přijímače (electron coupled) kde vazbu mezi okruhem mřížkovým a anodovým tvoří proud elektronů, probíhajících od katody k anodě, potenciometrem, t.j. změnou napětí na stínicí mřížce detekční lampy. Cívka katodová, pro tuto vazbu důležitá, zabírá jen zlomky závitů, jež tvoří součást cívky mřížkové. K oběma cívkám mřížkovým jsou paralelně zapojeny dva otočné kondensátory, a to jeden o kapacitě 120 - 150cm a druhý o kapacitě asi 30cm. Větší kondensátory, montované na přední desce přijímače, překrývají rozsah od amatérského pásma k druhému a slouží k hrubému naladění stanic mimo amatérská pásma. Pro příjem v amatérském pásmu stačí zastaviti je na dílek, který si zjistíme jednou pro vždy a k překrytí amatérského pásma používáme menších kondensátorů, montovaných se společnou osou na stínicích přehradách. Menších kondensátorů použijeme také na přesné doladění stanic mimo amatérská pásma. Přesného sladění obou okruhů dosáhneme menší korekturou na kondensátoru vysokofrekvenčního stupně. Amatérská pásma rozloží se na celou stupnici bubnovou, takže přeslechnutí přijímačem dosažitelných vysilačů jest vyloučeno.
Dobrý příjem a rozložení amatérských pásem na celou stupnici závisí na konstrukci a materiálu na zhotovení cívek. Vineme je na pertinaxové formery průměru 3,5 cm, naražené na čtyř- nebo pětinožičkové spodky lampové. Budeme potřebovati celkem 5 sad, a to pro pásmo 10metrové, 20metrové, 40metrové, 80metrové a pro pásmo rozhlasové. Na zachycení jakékoli stanice určitého pásma použijeme současně dvou cívek (pro vysokofr. stupeň a detekci), jež se liší od sebe jen velmi málo. Počneme vinouti cívky pro vstupní okruh. Asi 1 cm od horního konce formeru dlouhého 6 cm prostrčíme otvorem v trubce drát emailem isolovaný (síla drátu viz tabulka), protáhneme příslušnou nožičkou lampového spodku, na níž jej přiletujeme. Pak navineme příslušný počet závitů (viz tabulka) tak, aby celé vinutí obnášelo asi 2,5 cm. Konec cívky L2 zase protáhneme nožičkou a přiletujeme. Asi 6 mm od cívky mřížkové L2 počneme vinouti příslušný počet závitů cívky L1. Mezery mezi jednotlivými závity nechť se rovnají síle použitého drátu. Cívky detekční části vineme podobně. Začínáme zase s cívkou mřížkovou (L4), kterou opatříme na příslušném závitu (viz tabulku) odbočkou. Tato odbočka budiž provedena přesně a čistě. Odškrábneme si email, přiletujeme drát na holém místě mřížkové cívky jedním koncem a druhým na příslušné nožičce spodku. Anodovou cívku L3 vineme mezi závity L4. Síla použitého drátu pro jednotlivé cívky, jakož i počet závitů, jest zjevný z tabulky. Pro regulaci síly slouží potenciometr P1 o odporu asi 16 000 ohmů.
S ohledem na značný vnitřní odpor lampy AF7 osvědčuje se zde dobře levná odporová vazba nízkofrekvenční. Na tento rozdíl zvláště upozorňuji, ježto původní přijímač osazený lampami americkými měl nízkofrekvenční vazbu tlumivkovou. Také odpadá vysokofrekvenční tlumivka. K zamezení vstupu vysokofrekvenčních proudů do nízkofrekvenční části přijímače slouží odpor R9, umístěný před pracovní mřížkou koncové lampy AL2, resp. AL1. Vazební kondensátor C9 má kapacitu 10 000 cm. Mřížkové předpětí pro koncovou lampu jest přiváděno přes odpor R6 o hodnotě 700 000 ohmů a jest získáno spádem na odporu R7 (asi 550 ohmů). Při použití lampy AL2 odpadá přirozeně odpor R7 a kondensátor C11, zakteslený v eliminátoru, a žhavicí vinutí nebude mít střední vývod.
Přijímač takto osazený poskytuje skvělý poslech amatérských i rozhlasových stanic na dynamický reproduktor. V noci nám s ohledem na spící sousedy nezbývá nic jiného, než poslouchati na sluchátka. Koncový výkon by byl však příčinou spálení cívek sluchátkových. Tomu můžeme zabrániti několika způsoby za pomoci výstupního transformátoru. Způsob, zakreslený ve schématu, mám za nejjednodušší a chrání koncovou lampu, neboť anoda pentody nemá nikdy býti bez napětí, nechceme-li rozžhaviti stínicí mřížku. Sluchátky takto zapojenými neprobíhá anodový proud, čímž jsou cívky sluchátek bezpečně chráněny. K regulaci barvy zvuku slouží t.zv. tónová clona, sestávající z potenciometru o odporu asi 50 000 ohmů a kondensátoru 20 000 cm kapacity, zapojené za sebou mezi anodu koncové lampy a uzemnění. Vhodným nařízením potenciometru lze dosáhnouti velmi příjemné reprodukce. Nejvhodnější umístění tónové clony jest přímo na reproduktoru.
Přijímač jest montován na hliníkovém chassis a jeho vysokofr. okruhy jsou v samostatných, vzájemně od sebe stíněných odděleních. Při krátkých vlnách nastává totiž snadno vazba společnými vedeními a společnými stěnami. Přesvědčili bychom se brzy, že přijímač kmitá ještě více, než kdyby vysokofr. okruhy nebyly od sebe vůbec stíněny. Z tohoto důvodu bylo k odstínění obou vysokofr. okruhů použito dvou speciálních schránek. V každé jest umístěna přijímací lampa, krátkovlnná cívka a oba otočné kondensátory. V detekční části jest mezi pracovní mřížkou lampy a otočným kondensátorem umístěn mřížkový kondensátor o kapacitě 250 cm a odpor o hodnotě 2,5 ohmů. Zde uplatňuje se výhoda lamp s pracovní mřížkou vyvedenou na vrchol lampy. Ostatní blokovací kondensátory a odpory jsou vespod chassis, stejně jako oba potenciometry. Vně krytu hned za bubnovou škálou jest umístěna koncová lampa.
Drátování nedá nám příliš velkou práci, ježto montáž jest jednoduchá a přehledná. Provedeme je podle schematu drátem postříbřeným síly 1 mm. Spojky nechť jsou co nejkratší a kontakty bezvadně letované. Uzemnění některých součástek není radno provést tím, že prostě příslušnou součástku připojíme na kov, nýbrž v každém oddělení si zvolíme jediný společný bod, na který svádíme všechny přívody uzemňovací. Tyto body pak spojíme vzájemně silnějším drátem.
K přijímači patří ještě eliminátor, kterému musí býti věnována stejná péče. Jest postaven mimo přístroj, abychom zabránili hučení. Na kovovém chassis eliminátoru jest umístěn větší síťový transformátor, který jest opatřen též zvláštním vinutím pro žhavení dvojcestné usměrňovací lampy AZ1 a lamp přijímacích. Stejně důležitou částí eliminátoru jako transformátor, který dodává usměrňovací lampě téměř 300V, jest filtr. Sestává ze dvou elektrolytických kondensátorů a dvou nízkofrekvenčních tlumivek, jež mají za úkol eliminovati poruchy ze sítě do té míry, aby eventuelně bylo možno přijímati i na sluchátka. Usměrňovací lampu nutno chrániti před zkratem.
Výsledky s tímto přijímačem docílené jsou opravdu skvělé. O těch mluví jednak spousta dosažených DX spojení na nejchoulostivějším pásmu 10metrovém, jednak stále rostoucí zájem o stavebnici tohoto přijímače. I ve dne zachycené americké stanice rozhlasové přijímáme v dostatečné síle na amplion, o amatérské telegrafii ani nemluvě. Stejně dobře můžeme přijímati signály našich protinožců - Australců, Filipínců, Zélanďanů, apod. Selektivita jest skutečně značná a dá se říditi mřížkovým napětím selektody AF3 pomocí potenciometru P1, takže není třeba se obávati, že by se dva vysilače rušily, nevysílají-li náhodou na stejné frekvenci.
Rozhodně je mylnou domněnka, že tento přijímač jest výhradně pro amatéry - vysílače a posluchače, tedy jen pro poslech v amatérských pásmech. Chtěl bych pouze říct, že tento přijímač pouze umožňuje snažší příjem v amatérských pásmech. Velký počet rozhlasových stanic poskytuje pravidelný program hudební, přednáškový atd. ze všech kulturních států světa. Ježto i naše blízké stanice rozhlasové přijímáme velmi dokonale, jest možno s tímto přijímačem úplně vystačiti i na rozhlas. Konečně i u nás pomýšlí se na to, postaviti krátkovlnný vysilač v Praze. Na tuto stanici jistě v letních měsících přeladí velká část našich posluchačů pro bezvadný příjem na krátkých vlnách, kde není téměř atmosférických poruch, i když to na normálních rozhlasových pásmech přímo bubnuje.
Josef Hitzel, hlídka OK, příloha časopisu Československý Radiosvět, č. 11-12 /1935