Rozhlasový vysílač Praha - Kbely

Výňatky z článků "40 let čs. rozhlasu" z Amatérského rádia č. 5 ročník 1963 a "Otočíme knoflíkem" z Amatérského rádia č. 7 a 8 ročník 1983.

Kdy že to všechno začalo?
Nový vysílač dorazil do Kbel 10. ledna 1923. Zkoušky probíhaly začátkem roku. Podle pamětníků přijela hrstka účinkujících k prvnímu pravidelnému vysílání Radiojournalu do Kbel 18. května 1923. Ale to zdaleka nebyl rozhlasový pořad podle dnešních zvyklostí.
Vlna pravidelně nepravidelná, totéž platilo i o době vysílání. Studio? V baráku vysílače místo nebylo, a tak se přistavěl stan a atelier byl hotov. Mikrofon stačil telefonní uhlíkový a ten se přikládal ke všemu: k ústům zpěvačky, pod piano na dřevěnou misku, k base. Jako velkou senzaci dostaly Kbely 31. března 1924 "mikrofon pro více hlasů" od firmy Huth. Ostatně ještě 2. prosince 1924, kdy se "atelier" natrvalo stěhoval na Vinohrady, skládal se jeho inventář z těchto kusů: "piano, harmonium, basa, čelo, dva bubny, pět pultíků, jeden mikrofon, závěs, koberec, dvě hnědé deky".

Když už jsme u té techniky, povšimněme si, že zaměstnanci radiostanice vyráběli pro opravy a nové pokusy vlastnoručně objímky, otočné i pevné kondenzátory, válce pro reostaty, soustružili zdířky, spodky pro lampy, navíjeli odpory, a to i drátové potenciometry, vysokofrekvenční transformátory. Ostatně lampy, dodané berlínskou firmou Huth, hořely jedna za druhou, někdy už i po 100 hodinách (hlavně "topící" vlákno) a to vyvolalo podobnou bastlířskou činnost v hloubětínské žárovkárně Elektra. Pan inženýr Bízek nosil první výrobky vlastnoručně v náručí do Kbel, zapojoval, a zkoušel.

Koncový stupeň kbelského vysílače

Společnost Radioslavia požádala 26. ledna 1923 o povolení k používání vysílací stanice ve Kbelích a ke zřízení přijímací stanice v biografu Sanssouci. 18. května je zahájeno každodenní vysílání na vlně 1100 m, s výkonem 1 kW. Jako studio sloužil skautský stan vypůjčený od Českého srdce, nakrátko i místnost v Elektře, a od podzimu jedna místnost v dřevěnné boudě.
V roce 1924 se vysílá již dvě hodiny denně. Hudební programy se improvizují. Nejnovější zprávy čte poštovní mechanik Vlach a od ledna 1924 hlasatel Adolf Dobrovolný. Vybírá je z pražských večerníků zakoupených cestou do Kbel. Za hezkého počasí si postaví stolek s mikrofonem před stan a hlásí ve volné přírodě. S manželkou recituje z knih, občas hlásí a recituje Míla Tučková. Od 1. června 1924 má Radiojournal ateliér s mikrofonem a zesilovačem v centru města, čtyřpokojový byt v pátém patře poštovní nákupny na Fochově třídě (dnešní Vinohradské). Odtud vedou dvě linky do kbelského vysílače.

28. ledna 1925 zahájil Radiojournal provoz ve Strašnicích, s vysílačem francouzské firmy SFR o výkonu 500W, který pošty vybudovaly výlučně pro rozhlas.

A jak se poslouchalo?
Situace v létě 1923 je groteskní. Kbely vysílají denně nejméně jednohodinový program, ale rádia se neprodávají a nikdo si je nesmí ani postavit. Do vydání zákona o telegrafech platily rakousko-uherské zákony,které stanovily, že nepovolené zařízení může být zničeno na náklady neoprávněného provozovatele. Od 23. března 1923 hrozilo navíc tuhé vězení od šesti měsíců do jednoho roku.
První koncese na přijímací stanici byla vydána 5. září 1923, další pak v říjnu 1923. Radiojournal dodal každému přijímač Standard za 5000 Kč, anténu za 400 - 500 Kč a dalších asi 300 Kč účtoval za montáž.
Podávání žádostí na koncese pro přijímací stanice upravilo vládní nařízení ze 17. dubna 1924. Žádosti se podávaly prostřednictvím nedávno ustaveného Českého radioklubu a s jeho doporučením na ministrstvo pošt a telegrafů, které je postupovalo ministerstvu vnitra a ministerstvu národní obrany. Z ministerstva vnitra žádost putovala na Zemskou správu politickou, odtud na Okresní politickou správu a dále až na četnickou stanici v místě bydliště žadatele. Odtud se zprávou o jeho spolehlivosti stejnou cestou zpět. Obdobně žadatele prověřovalo i zpravodajské oddělení ministerstva národní obrany. Když se obě tato ministerstva vyjádřila kladně, vydalo ministerstvo pošt a telegrafů koncesi a dopisem podrobně informovalo o udělení koncese ministerstvo vnitra i ministerstvo národní obrany. MNO ji předalo zpravodajskému oddělení, a tam byl novopečený koncesionář zapsán do kartotéky osob podezřelých ze zájmu o elektromagnetické vlny a uložen ad acta.
Až od července 1925 se byrokratický postup zrušil a pravomoc k udělování přijímacích koncesí přešla na poštovní ředitelství, vydávaly je příslušné poštovní úřady.
Díky předchozí praxi ale nízký počet posluchačů zapříčinil finanční problémy společnosti Radiojournal. Vedení společnosti začalo jednat s českými průmyslníky, nakonec ale do Radiojournalu vstoupil stát a společnost sanoval. Rozhlas tak získal pevnou půdu pod nohama, začaly se budovat další vysílací stanice a počet posluchačů stoupl až na 150 000 na konci roku 1926.