K odstranění poruch v radiových přijímačích jest věnováno mnoho péče. Jedná se tu jak o poruchy rázu atmosférického, tak i poruchy, jejichž původ jest ve zdrojích elektrických zařízení. Atmosférické poruchy jest dodnes téměř nemožno odstraňovati, ač se k tomuto cíli nesou zájmy mnohých badatelů.Spíše jest v dosahu naší moci odstraniti nebo alespoň zmírniti množství a intensitu poruch, majících svůj vznik v moderních elektrických zařízeních, ať to již jsou ledničky, vyssavače, ventilátory, motory a motorky všeho druhu, dále pak roentgeny, masážní přístroje a mnohé jiné lékařské přístroje, neonové reklamy, a mnohé jiné zdroje poruch.
Anteny, které mají dlouhé svody, mají obyčejně velkou vadu, a sice tu, že jednak samy, zvláště pak jejich svody, jsou přímo lapači těchto poruch. Mnoho typů anten bylo již navrženo, kde různými způsoby byly hlavně svody odstiňovány, aby tak bylo, pokud lze, nejvíce poruch z rušivých zařízení eliminováno. Výsledky jsou často neúměrné nákladu a bezporuchový příjem je dosti problematický.
Novinkou pro naše amatéry jest antena, hodící se hlavně pro příjem krátkých vln, která má tu přednost před ostatními typy, že velmi potlačuje místní poruchy a ostatní nežádoucí vlivy vadící čistému příjmu. Její konstrukce není tak složitá, aby se nemohli naši amatéři pokusiti ji zhotoviti a posouditi její dobré vlastnosti. Na vysvětlení její uvádíme, že jest užívána hlavně na lodích, kde příjem velmi často trpí různými poruchami ryze místními, které vznikají v elektrických jejich zařízeních, jako dynamech, elektromotorech, signálních a bezpečnostních zařízeních. Radio Corporation of America zavádí tuto anténu na všech amerických lodích, ať již obchodních, cestovních, nebo i válečných. Pro krátkovlnný příjem jest její konstrukce patrna z obrázku. Jest to vlastně dipolová antena, jejíž obě větve jsou stejné délky, v našem případě 25 stop, což odpovídá délce asi 7,63 metru. Svod anteny jest obdobný jako u vysílacích anten dipolových, až na to, že jest pomocí porculánových vložek, t.zv. transposičních, přehazován z jedné strany na druhou, střídavě po vzdálenostech asi 1-2 metrových. Tyto isolační vložky nejsou dosud u nás k dostání, proto lze téhož účinku dosíci použitím gumovaného autokable. Kabel se stočí na způsob osvětlovací šňůry, na délce této šňůry vcelku nezáleží. Tato stočená kabelová šňůra se rozpojí pouze u hořejšího isolátoru, který odděluje obě anteny od sebe. Pokud se týká zapojení svodu k přijímači, jest tu zvláštní zařízení, dosud málo obvyklé. Na straně přijímací se kabel opět rozdvojí a přes oba jeho konce jsou vloženy dvě cívky, jejichž konce jsou spolu spojeny a tato spojka jest uzemněna. Dále vedou oba konce k vazební cívce přijímače, jak jest z obrázku zřejmo. Zhotovení obou cívek je následující: Na pertinaxovou trubici o průměru asi 2,5 cm jest navinuto 100 závitů drátu síly 0,1mm opředeného bavlnou. Spoj těchto dvou cívek jest uzemněn. Není tedy konstrukce této anteny obtížná, zato výsledky jsou podle údajů amerických odborníků pěkné.
Pro delší vlny, na rozhlasovém pásmu, se také hodí tato antena, Pravděpodobně větší síly příjmu se dosáhne tehdy, provedou-li se větve anteny úměrně delší. To již záleží na amatérovi, aby prozkoušel nejlepší výkon vzhledem na délku větví anteny pro tyto vlny. Jinak popsaný typ anteny jest určen hlavně pro krátkovlnné přijímače. Jelikož mnoho našich krátkovlnných amatérů se nalézá ve městech, kde anteny jsou vysoko nad zemí, nad domy, odkud však svod bývá nejčastěji atakován poruchami, bude tento typ anteny jistě krokem kupředu, pokud se týká omezení lokálních poruch na minimum. Stojí za to vyzkoušeti tuto novou antenu a posouditi její přednosti oproti mnohým jiným typům, často vychvalovaným, ale prakticky málo účinným, vnášejícím s sebou velikou kapacitu a velmi často nesmírné ztráty na vysokofrekvenční energii, dodávané vlastní antenou přijímači.
Časopis Československý Radiosvět, č.7 / 1934
První zmínku o takové anteně jsem našel v brožuře "Jak odstraniti rušení rozhlasu" (vyd. Philips 1930) na str. 10. V principu je to antena vytažená tak daleko od zdroje poruch, že už není téměř rušena a svod je uspořádán tak, že nepřijímá ani rušení, ani žádnou vlnu, vede dále pouze záchvěvy zachycené antenou, bez ohledu na to, že přetíná prostor zamořený poruchami.
Na tuto antenu lze pohlížeti jako na soustavu dvou anten, z nichž jedna zachycuje žádanou vlnu, druhá zachycuje poruchy, ale je seřízena tak, že se tyto v ní spojují na krátko, takže se k přijímači dostane jen čistá vlna.
Na obrázku 359a (vlevo) vidíme tento antenní systém vedený přes ulici. Toto zařízení, stejně jako další, nezachycuje poruchy malé průbojnosti (šířící se podél domů). Zařízení na obrázku 359b (vpravo) je méně dokonalé, postačí ale pro odstranění poruch od zvonků, ventilátorů apod.
Odlehlost částí a-b proti a-d nemá býti malá, neboť by vznikly kapacitní ztráty, nemá býti ale ani moc velká, sice bude každý vodič přijímati jiné poruchy a jejich výslednice nebude nulová. Vzdálenost jest třeba, případ od případu, zjistit pokusem. Obyčejně to bude několik decimetrů. Na obrázku 359a vidíme přívody nad sebou - toto uspořádání je vhodné pro místa, kde zdroj poruch leží na straně. Vedení na obr. 359b volíme, je-li zdroj rušení pod přívody, probíhají-li svisle. Takto provedené přívody přijímají stejné množství poruch. Pro symetrii lze tyto dráty i křižovati (jako u telefonních vedení), čímž se odstraní poslední nestejnosti. Za materiál volíme tvrdý měděný drát 2mm silný (jen ne lanko! - každý přetržený drátek škrábe a prská i při nejmenším větříku). Vzdálenost mezi jednotlivými vodiči udržujeme rozpěrami z porculánu nebo pyrexu. odlehlost rozpěr budiž 4-5 metrů. Vedení nechť je silně napnuté a není důvodu, proč by nemohlo býti i několik set metrů dlouhé.
Budiž zde hned řečeno, že toto zařízení nepomáhá proti vysokofrekvenčním "léčebním" přístrojům, neboť poruchy těmito způsobené se šíří na kilometry daleko a přívody nelze prodloužiti donekonečna pro kapacitní a ohmické ztráty.
Přívody vedeme paralelně až do vzdálenosti 1-2 metry od zdi domu. Pak se buď užije silnoproudé dvoupramenné šňůry, a nebo, což je ještě lepší, neboť je "lowlossovatější", použijeme dvou stíněných svodů. Kde je třeba vésti dlouhý svod uvnitř domu, použijeme dvoupramenné šňůry v kovové trubce velké světlosti (5cm) a dbáme na dobré střední uložení. Nejlepší jest však přijímač umístiti pod oknem a rozvésti po bytě raději nízkofrekvenční proud.
Vazba mezi přívody a přijímačem musí vyhovovati dvěma hlavním podmínkám. Musí býti čistě induktivní, aby poruchy se v přívodním systému opravdu spojily nakrátko, aniž by se mohly dostat kapacitně do přijimače a musí vykazovati dostatečnou účinnost pro všechny vlny, které míníme svým přijimačem zachytiti. Pro dovedného amatéra nebude těžké vyhověti těmto podmínkám. Použije se prostě stíněné vazby a přepínatelných cívek. Na místě obvykle užívaných sítí z měděného drátu doporučuji řebříčky, neboť vykazují méně ztrát vířivými proudy a mají také menší vlastní i vzájemnou kapacitu.
Na obr. 360 vidíme schematicky znázorněné vazební zařízení. Cívky jsou voštiny (doufám že nepoužijete ani celuloidem, ani parafínem utopené) a obě cívky označené P jsou stejné. Pro dlouhé vlny mají 150, pro krátké 35 závitů. Cívka S má 300 a 75. Proměnným kondensátorem o kapacitě 900ccm (1000pF) je ladicí okruh volně vázaný přes kondensátory C1 a C2 (po 20cm) s antenním systémem. Celek je umístěn v kovové skříňce a i přívod k přijimači je dokonale stíněn (viz obr. 364). Při použití speciálních cívek s velmi těsnou vazbou (pavučiny blízko sebe neb pod.) lze docíliti uspokojujících výsledků i bez ladicího kondensátoru který bude v tomto případě nejdražší částí zařízení, neboť musí být skutečně prvotřídní, stejně jako voštiny zcela bezkapacitní. V antenním systému indukované poruchové impulsy se v cívkách P ruší a v cívce S vznikne pouze napětí od žádané vlny.
Je velmi důležité, je-li zdroj poruch anebo prostředí vodící poruchy blízko přijimače, provésti vazební zařízení tak, aby okruh tvořený přívodem do přijimače, uzemněním krytů atd. měl co nejmenší impedanci, sice by sám zachycoval poruchy které nelze potlačiti v přijimači, neboť není zatím uspokojivě vyřešena otázka poruchové modulace. Proto musí býti vazební blok těsně u přijimače a spojení krátké a ještě stíněné.
Aby se cívky nemusely vyměňovati, je ve vazebním bloku přepinač a uspořádání přizpůsobené podle obr. 361. Na obr. 365 je viditelný přepinač i s označením pro "K" - krátké a "D" - dlouhé vlny. Kříňka má rozměry 120x152x132 mm a je opatřena víčkem. Na obr. 362 vidíme veškeré detaily bloku.
Při přepínání z dlouhých vln na krátké a opačně zůstávají obě sekundární cívky v serii. Stínidlo pro cívky si zhotovíme takto:
Na rámeček z pertinaxu (viz obr. 363) navineme drát 0,5 mm email. isol. Celek se šelakem fixuje a důkladně vysuší, načež se na místě A přestřihne řebříček a dráty se zkrátějí, aby se nedotýkaly. Pro zajištění konců přelepíme toto místo isolační tkanicí. Další prací jest důkladně očistit drátky v místě B a naletovati přes ně pásek měděného plechu, který bude sloužiti současně k přichycení rámečku. Kdo nemá dosti selektivní přijimač, anebo se obává vzájemného kapacitního vlivu cívek, může pro snížení kapacity stínidla vyvrtati do pertinaxového rámečku řadu velkých děr.
Výsledky
Je-li tramvaj alespoň 50 metrů od anteny, a je-li účinná část této kolmo na trolley, přestává rušení téměř úplně. 150 metrů stačí k úplné spokojenosti. Pro ventilátory a zvonky stačí 5 metrů nad střechou a protiporuchový svod.
Snad přece bude několik šťastných, jimž prospěje můj popis a podaří-li se jim na základě mých vývodů nalézti způsob k uspokojivému řešení otázky rušení rozhlasu, budu úplně spokojen, neboť jsem se nenamáhal marně.
Bohdan Klein, Časopis Československý Radiosvět, č.8/1931
Zpět